Připravuje se
Čeká na pojmenování
Válečný román odehrávající se v době holocaustu, během nejtemnější kapitoly lidských dějin, kdy se Lenka Bartofská ocitá v systému Němci zřízených ghett a táborů, který člověka zbavuje svobody, důstojnosti i naděje. Boj o přežití se zde stává nejen zápasem o život, ale také snahou zachovat si vlastní lidskost ve světě, jehož cílem bylo člověka ponížit, proměnit v pouhé číslo a nakonec jej systematicky vyvraždit.
Příběh
"Osud Lenky Bartofské v letech německé perzekuce, kdy se z mladé dívky stává vězeňkyně ghetta, koncentračních i vyhlazovacích táborů a musí najít sílu přežít tam, kde člověk přestává být člověkem a je zbaven posledních zbytků důstojnosti, naděje i svobody."
Lenka Bartofská žije se svou rodinou v Praze v době, kdy se německá perzekuce židovského obyvatelstva postupně stává každodenní realitou. Po odebrání jejich původního bytu jsou nuceni žít v malém a nevyhovujícím prostoru, až jednoho dne obdrží povolávací rozkaz do transportu. S vědomím, že jejich dosavadní život končí, opouštějí svůj domov a vydávají se na shromaždiště v pražských Holešovicích. Ani zvláštní povolení k využití elektrické dráhy kvůli přepravě zavazadel nezmění skutečnost, že se stávají součástí systému, který má za cíl postupně připravit židovské obyvatelstvo o všechna práva a nakonec i o život.
Na shromaždišti poprvé poznávají skutečnou podobu deportací. Několik dní tráví na studené podlaze, bez dostatku jídla, vody a odpovídajících hygienických podmínek. Poté jsou odvedeni k vlaku, který je z Prahy odváží do Bohušovic nad Ohří. Odtud musí společně s ostatními deportovanými pěšky pokračovat do terezínského ghetta.
V Terezíně se Lenka setkává s novým světem, který se navenek podobá běžnému městu, ale ve skutečnosti je místem plným strachu, hladu, nemocí a přeplněnosti. Lidé zde sdílejí místnosti s desítkami dalších, ztrácejí soukromí a snaží se přežít v podmínkách, které se s každým dalším transportem zhoršují. Přesto mnozí stále věří, že pokud dokážou vydržet v ghettu, mohou se dočkat konce války a návratu domů.
Postupně však Lenka poznává skutečnou podobu nacistického systému. Vidí strach z malé pevnosti, která slouží jako věznice gestapa, poznává bezmoc lidí čekajících na další rozkazy a nakonec se sama stává součástí transportu, který opouští Terezín. V přeplněném dobytčím vagónu putuje na východ společně se svou rodinou. Několik dní bez prostoru k pohybu, odpočinku, dostatku vody či základní hygieny se zdá jako nejhorší zkušenost, kterou může člověk zažít. Po příjezdu do Auschwitz-Birkenau ale zjišťuje, že skutečná hrůza teprve začíná.
Ve vyhlazovacím táboře prochází přijímací procedurou, při níž jsou vězni zbaveni svých osobních věcí, ostříháni, označeni číslem a připraveni o poslední zbytky identity. Lenka se ocitá v terezínském rodinném táboře BIIb, kde jsou podmínky o něco odlišné od ostatních částí Auschwitz, ale stále znamenají každodenní boj o přežití. Nedostatek jídla, zima, nemoci, absence soukromí, práce a ponižování se stávají součástí každého dne.
Během práce se Lenka dostává do kontaktu s dalšími vězni a postupně odhaluje skutečný rozsah vyhlazovacího systému. Poznává význam komínů krematorií a zjišťuje, že vlaky, které neustále přijíždějí do tábora, nepřivážejí pouze nové vězně, ale také tisíce lidí určených k okamžité smrti. Když je terezínský rodinný tábor zlikvidován, Lenka přichází o část své rodiny, ale díky okolnostem unikne okamžitému zavraždění a dostává se do transportu směřujícího do Německa.
V dalších táborech se stává nucenou pracovnicí při odklízení následků spojeneckého bombardování v Hamburku. Válka se blíží ke konci, ale utrpení vězňů nekončí. Poslední dny nacistického režimu ji zastihnou v Bergen-Belsenu, jednom z nejhorších táborů, kde hlad, nemoci a naprostý rozklad podmínek připravují o život tisíce lidí. Smrt je zde přítomná na každém kroku a Lenka společně s ostatními bojuje o přežití do okamžiku osvobození.
Po osvobození se vrací zpět do Prahy. Z války se však nevrací stejný člověk, který před lety opouštěl svůj domov. Přichází o své blízké, část svého života i mnoho vzpomínek, ale přežívá a znovu se setkává s Petrem Frýdkem, mužem, jehož příběh pokračoval na jiné straně stejné války.
Anotace
Lenka Bartofská opouští svůj domov v transportu, který ji odváží do neznáma. Stejně jako tisíce dalších židovských obyvatel přichází o možnost rozhodovat o vlastním životě a je nucena čelit světu vytvořenému německou perzekucí. Po několika dnech strávených na shromaždišti v Praze-Holešovicích se ocitá za zdmi terezínského ghetta, kde začíná její boj o přežití. Její osud ji však postupně zavede také do bran koncentračních i vyhlazovacích táborů, kde začíná tvrdší boj o přežití.
Každý další den přináší nové utrpení. Hlad, nemoci, strach, odloučení od blízkých, vyčerpávající práce a neustálé ponižování se stávají běžnou součástí života. Lenka postupně poznává skutečnou podobu systému, jehož cílem nebylo pouze zabíjet, ale nejprve člověka připravit o důstojnost, identitu a naději. Přesto se snaží zachovat vlastní lidskost a vzpomínky na život, který jí byl násilím odebrán.
Uprostřed největšího utrpení musí čelit rozhodnutím, ztrátám i okamžikům, které prověřují hranice lidské odolnosti. Její příběh není pouze svědectvím o smrti, ale především o síle člověka přežít v podmínkách, které byly vytvořeny s cílem člověka zlomit.
Historický román vypráví příběh smyšlené postavy Lenky Bartofské zasazený do skutečných událostí holocaustu. Autor jej zpracovává na základě dlouholetého studia období let 1933 až 1945, dobových pramenů, odborné literatury a vzpomínek přeživších. Svědectví pamětníků zapojuje do děje tak, že je hlavní postava sama prožívá a čtenář prostřednictvím jejího osudu poznává každodenní realitu ghett, koncentračních i vyhlazovacích táborů.
Pozadí knihy
Proč jsem knihu napsal?
Když jsem psal první díl Nemohli jsme přihlížet, netušil jsem, že jednou vznikne i samostatná kniha věnovaná osudu Lenky Bartofské. Její příběh byl od samého začátku nedílnou součástí celé série. Lenka a Petr Frýdek se poznávají ještě v době, kdy jejich životy nejsou poznamenány válkou. Prožívají první týdny plné lásky, nadějí a plánů do budoucna. Jenže přichází pohraniční krize, okupace českých zemí a s ní i postupné omezování práv židovského obyvatelstva. Lenka je nakonec deportována do terezínského ghetta a jejich společný příběh zůstává neuzavřený. Ve druhém díle žije už jen ve vzpomínkách hlavního hrdiny.
Právě proto vznikla tato kniha. Vždy jsem cítil, že si Lenka zaslouží vlastní příběh. Čtenář by neměl znát pouze osud těch, kteří bojovali se zbraní v ruce nebo působili v odboji. Stejně důležité jsou osudy obyčejných lidí, kteří se stali oběťmi rasové ideologie nacistického Německa jen kvůli svému původu. Jejich boj byl jiný, ale o nic méně statečný.
Holocaust nepovažuji pouze za jednu z kapitol druhé světové války. Byl to promyšlený systém, jehož cílem nebylo jen zabíjet, ale člověka nejprve připravit o důstojnost, identitu i naději. Z lidí se stávaly pouhá čísla. Byli ponižováni, vystaveni hladu, nemocem, vyčerpání, strachu i nelidským podmínkám. Mnozí nepřežili dlouhé měsíce utrpení, jiní byli zavražděni bezprostředně po příjezdu do vyhlazovacích táborů. Těžko lze pochopit, že existoval režim, jehož představitelé dokázali vlastní zločiny omlouvat tvrzením, že smrt je pro oběti vysvobozením z utrpení, které je čekalo. Právě tato ztráta lidskosti je jedním z nejtemnějších odkazů nacismu.
Jsem přesvědčen, že o holocaustu nikdy nebylo a nikdy nebude napsáno dost. Ne proto, že bychom neznali fakta, ale proto, že každá připomenutá lidská zkušenost pomáhá pochopit skutečný rozměr této tragédie. Zapomenout by znamenalo připustit, že miliony zmařených životů postupně zmizí pouze v číslech historických statistik.
Během let studia druhé světové války jsem měl možnost hovořit s řadou přeživších holocaustu. Jejich vzpomínky se pro mě staly nenahraditelným zdrojem poznání i velké osobní odpovědnosti. Mimořádné místo mezi nimi zaujímá Dita Krausová, známá jako osvětimská knihovnice. Stala se mou přítelkyní, podporovala mě během psaní, četla rukopis, upozorňovala na nepřesnosti a nebála se ocenit ani kritizovat tam, kde to bylo potřeba. Její zkušenosti, stejně jako vzpomínky dalších pamětníků, se staly základem mnoha scén této knihy. Lenka Bartofská tak prožívá události inspirované skutečnými osudy lidí, kteří si peklem německých táborů skutečně prošli.
Při studiu literatury o holocaustu jsem často postrádal drobné detaily každodenního života, které člověku umožní skutečně pochopit hloubku utrpení. Nešlo jen o smrt. Šlo o každodenní ponižování, hlad, strach, vyčerpání, ztrátu rodiny, nejistotu a neustálý boj o zachování vlastní lidskosti. Právě proto jsem se pokusil spojit historická fakta, vzpomínky pamětníků a beletristický příběh do jednoho celku. Byla to nejtěžší a zároveň nejzodpovědnější práce, jaké jsem se při psaní kdy věnoval.
Přeji si, aby čtenář nečetl pouze další román z období druhé světové války. Přeji si, aby alespoň na okamžik dokázal prožít část bolesti lidí, kteří byli připraveni o své domovy, rodiny, důstojnost i budoucnost. Pokud tato kniha přispěje k tomu, že budou jejich osudy stále připomínány a že si i další generace uvědomí, kam až může vést nenávist, pak splnila svůj nejdůležitější účel.